O Domu umění
Dům umění patří mezi nejvýznamnější kulturní instituce v Opavě. Jeho vznik souvisí se záchranou chátrajícího objektu bývalého dominikánského kláštera, na který byl dokonce vydán demoliční výměr. Díky společensko-politickému uvolnění koncem 60. let se jej podařilo zachránit a do jeho podstatné části se umístila městská galerie. V roce 1974 byl rekonstruovaný Dům umění slavnostně otevřen a následovalo otevření dalších prostor – Základní umělecké školy a vinárny U Přemka. Přestavba se realizovala podle architektonického projektu Ing. arch. Leopolda Plavce, jehož vliv na záchranu bývalého kláštera byl zásadní. Architekt Plavec použil v Opavě na tehdejší dobu odvážný způsob uplatnění surového pohledového betonu v kombinaci s velkoplošnými skly v hliníkových rámech oddělujících ambit od rekonstruované rajské zahrady. Nově postavený vstup do celého objektu byl nesen v duchu modernismu s citlivě komponovanými proporcemi a měřítkem. Na druhé straně byl v prostoru bývalého kláštera uplatněn přístup charakteristický snahou o jeho „zkrášlení“ i za cenu ztráty autenticity, síly jednoduchosti a funkčnosti. Skladištním oknům bývalého kostela byla vrácena jejich barokní podoba, samotný interiér Domu umění a vinárny měl být výtvarně povýšen mramorovou podlahou, kovanými mřížemi a zábradlím od Alfreda Habermanna a originálními svítidly z litého skla od Františka Víznera. Dům umění byl pýchou socialistické kultury, jejím svatostánkem, kterým tehdejší moc chtěla demonstrovat svou kulturnost a péči o památky a umění. Aktivita Domu umění byla vcelku poplatná politické atmosféře 70. a 80. let, ale některé výstavní počiny se zapsaly do historie i paměti návštěvníků.
Možnost vystavovat zcela svobodně bez politických tlaků přišla samozřejmě až po sametové revoluci. V té době zažíval Dům umění své velké období. Těšil se značné přízni návštěvníků, kterým na oplátku zprostředkovával kvalitní umění, jež v minulých letech nemohlo být oficiálně představováno. Karolina Hřivnáčová-Bayerová, první galeristka „svobodného“ Domu umění, organizovala výstavy známých osobností české současné výtvarné tvorby a zajímavé tematické přehlídky, které se v té době odehrávaly ve významných českých galeriích. Koncem devadesátých let společenský zájem o prezentaci současného umění ochabl, galeristka své aktivity postupně přesouvá mimo Opavu a novým provozovatelem skomírajícího Domu umění se stává sdružení Bludný kámen.
Během deseti roků vytvořil Bludný kámen z Domu umění výrazné centrum soudobé tvorby. V jeho vlastních prostorách probíhaly pravidelné výstavy současného vizuálního umění, ve vinárně U Přemka se odehrávaly avantgardní jazzové koncerty, v sousedním bývalém kostele sv. Václava mezinárodní festivaly experimentálního umění a nezvyklé výtvarné instalace, v Moravské kapli přednášky, koncerty soudobé hudby, divadelní performance. Ale technický a estetický stav vnitřních prostor celého kláštera i úroveň zázemí Domu umění si po třiceti letech provozu už nutně začaly vyžadovat celkovou modernizaci.
V průběhu roku 2005-2006 proběhla dlouho plánovaná rekonstrukce interiéru bývalého kostela podle projektu architektů Daniela Špičky a Mikoláše Hulce ve spolupráci s restaurátorkou Josefínou Pekárkovou, kteří uplatnili metodu spíše drobného dotvoření a konzervace namísto radikálních zásahů a proměn. V prostoru kostela nechali vyznít jeho sugestivní atmosféru danou viditelnými stopami plynutí historie, která se zajímavě snoubí se soudobým uměním. V roce 2010-2011 navázala na kostel sv. Václava přestavba Domu umění, vinárny a základní umělecké školy. Špička a Hulec přistoupili k rekonstrukci celého objektu suverénně, bez předsudků a nadbytečné pokory a vtiskli mu svou výraznou tvář. Mohutně a plasticky působící vstup z probarveného pohledového betonu kontrastuje s lehkostí a elegancí minulého řešení, ale stavebně dotváří původní západní křídlo kláštera. Rajský dvůr, který byl zničen po druhé světové válce a v 70. letech rekonstruován, dnes zůstal už jen v půdorysné stopě dvou betonových schodů a několika zděných sloupů. Je zastřešen a volně se propojuje s přilehlým ambitem. Vytvořil se tak poměrně velkoryse pojatý prostor umožňující nejrůznější využití. Vlastní prostor Domu umění získal nové osvětlení, závěsný systém a podlahy tvořené nápodobou starých keramických dlaždic. Kdysi nenápadný vstup do oratoře byl posunut až na její západní stranu, aby mohl na bytelném schodišti nést rampu pro vozíčkáře, kterým může sloužit i nově konstruovaný částečně venkovní výtah. Výtvarně akcentované kované zábradlí ve výstavním prostoru překvapivě zůstalo a z bezpečnostních důvodů bylo doplněno o jednoduché obdélníkové skleněné zábrany.
O výstavní provoz Domu umění se stará Opavská kulturní organizace. Její snahou je vytvořit bohatou nabídku současného výtvarného umění s nadregionálním významem. K ní přispívají výstavy výrazných osobností soudobého umění, tematické výstavy s nosným kurátorským konceptem, přehlídky ateliérů vysokých uměleckých škol, pořádání sympozií, tvůrčí intervence do veřejného prostoru, animační programy a řada dalších aktivit.
O Kostelu sv. Václava
Jedna z nejstarších církevních staveb Opavy byla postavena poblíž původního severního úseku městských hradeb. Dnes bychom druhý největší opavský církevní objekt nalezli v prostoru mezi ulicemi Pekařskou, Mnišskou a Solnou. Pohnuté osudy kostela se často prolínaly s tragickými událostmi v samotném městě a v průběhu historie zanechávaly na budově nesmazatelné stopy.
Existuje hypotéza, která klade počátek sakrálního využití plochy u dnešního chrámu hluboko do minulosti. Vznik kostela s klášterem lze však bezpečněji odvozovat od roku 1291, kdy měl opavský vévoda Mikuláš I., nemanželský syn krále Přemysla Otakar II., vydat dominikánskému řádu listinu k založení těchto objektů. Stavba gotického kostela z lomového kamene se protáhla na dobu několika desetiletí a byla dokončena až za Mikuláše II. Na jeho přání byl chrám, zasvěcený sv. Václavu, roku 1336 vysvěcen olomouckým biskupem. V té době měl kostel podobu bazilikálního trojlodí, které bylo členěno osmi pilíři ve dvou řadách. V jeho dlouhém a vysokém presbytáři s pětibokým závěrem a dvěma bočními kaplemi zůstalo uchováno do dnešních dní několik původních pamětihodností. Vedle tufitové kružbové okenní výzdoby v podobě kruhu s vepsaným pětilistem a tří později zazděných románských oken ve venkovním zdivu jižní kaple sv. Dominika je to především vzácná fresková výzdoba. Zachované zbytky gotické nástěnné malby představují dva cykly legend o sv. Janu Křtiteli a sv. Štěpánovi a unikátní zobrazení samotného autora s nápisem Nicolaus pictor.
Během 15. století byl kostel několikrát poškozen požáry, v důsledku kterých bylo nutné pořídit nové krovy. Ve stejném období došlo rovněž k přeměně sakristie na severní straně presbytáře v kapli sv. Kříže, jinak též známé jako Moravská kaple. Zde se konala kázání v českém jazyce. V roce 1556 kostel postihl další požár a nedlouho po jeho více než dvacetileté opravě byl chrám vydrancován luterány. V samém závěru 16. století prošla kaple sv. Dominika renesanční adaptací, kdy byla rozdělena zdí na sakristii a kapli Mošovských, kteří si v kostele zřídili rodovou hrobku. Nedlouho poté byla před severozápadní průčelí vztyčena zvoniční hranolová věž s renesanční atikou. V průběhu třicetileté války byl objekt vyrabován vojskem krnovského knížete Jana Jiřího a v kostele byla zřízena konírna. O několik let později se situace opakovala, když do Opavy vpadla dánská armáda. Při zpětném dobývání města Albrechtem z Valdštejna zasáhl kostel s klášterem požár, který zničil střechy a poškodil věž. Katastrofy 1. poloviny 17. století završil další oheň v roce 1651, velký požár Opavy roku 1689 se ale objektu vyhnul. Mohla tak probíhat raně barokní obnova, která vyvrcholila po roce 1732 radikální přestavbou v barokním stylu.
Při této přestavbě došlo k nahrazení původního gotického zaklenutí lodě a presbytáře valenou klenbou a byly dozděny mezilodní arkády, které tak získaly půlkruhové oblouky. Hlavní loď a presbytář byly vyzdobeny freskovou výmalbou zpodobňující svatováclavské legendy, kterou zhotovil vratislavský malíř I. Depée se svým pomocníkem F. K. Sambachem. Depée pak opatřil boční stěny lodi výjevy ze života sv. Dominika a z historie řádu, které byly doplněny ornamentální výzdobou M. Schwegela. Nový hlavní oltář a několik bočních vytvořil sochař J. J. Lehner. Byly to vedle střechy a krovů především právě oltáře, které byly poškozeny při požáru v roce 1758, kdy bylo město okupováno pruskými vojáky. Následující obnova však byla pouze epilogem za historií svatostánku.
Po poslední bohoslužbě v roce 1786 byl kostel s klášterem zrušen a následně začal chrám sloužit jako vojenské skladiště, pro jehož účely byla uvnitř vybudována třípatrová dřevěná konstrukce. Během následujícího století probíhala postupná likvidace některých částí kostela, například věže nebo loretánské kaple z konce 17. století stojící při západním průčelí. Místo vstupního portálu byla instalována široká vrata pro vjezd vozidel. Později mimo jiné zanikl také polygonální závěr presbytáře, který nahradila rovná stěna. Na přelomu 19. a 20. století vojenská správa z kostela odešla. Začínající opravy však přerušila válka a objekt byl znovu svěřen vojsku, což se nezměnilo ani za první republiky. I během okupace sloužil chrám armádě, tentokráte Wehrmachtu. Poválečnou snahu Jednoty pro obnovu kostela sv. Václava zmařil poúnorový vývoj a bývalý svatostánek následně sloužil jako sklad kulis divadla, později pro účely skladování obchodního domu. V souvislosti s rekonstrukcí kláštera a jeho přestavbou na Dům umění začala na konci 60. let rovněž obnova kostela s plánem jej do budoucna využívat jako výstavní síň či koncertní halu. Postupná renovace objektu vyvrcholila v letech 1999–2001 obnovou fasád a o pět let později důkladnou restaurátorskou konzervací interiéru. Dnes je tak kostel otevřen nejen pro účely různých kulturních a společenských akcí, ale je rovněž dokladem bohaté historie a proměn. Jeho provoz v současnosti zajišťuje Opavská kulturní organizace.
Obraz Zavraždění sv. Václava
Anton Petter, Oslavení sv. Václava, olej na plátně, 1844, 825 x 490 cm, Arcibiskupství Olomoucké – Arcidiecézní muzeum Kroměříž
Autorem obrazu, představující scénu po zavraždění knížete Václava, je vídeňský malíř Anton Petter, který jej dokončil v roce 1844 původně pro hlavní oltář katedrály sv. Václava v Olomouci. Práce na obraze provázely spory o konkrétní podobě se zadavatelem, tehdejším olomouckým arcibiskupem Maxmilianem Josephem Sommerau-Beeckhem. Právě kvůli nespokojenosti arcibiskupa a kritice ze strany tisku nebyl obraz na hlavní oltář nikdy nainstalován. Byl uložen na půdě Kroměřížského zámku, několikrát přesunut a postupně se na něj zapomnělo. Znovuobjeven byl v roce 2011, kdy také začaly restaurátorské práce. V roce 2012 byl vystaven v multifunkční hale Gong v Ostravě a v roce 2014 umístěn v presbytáři kostela sv. Václava v Opavě. Vedle zajímavých historických reálií obraz upoutá diváka svým výrazným koloritem a kompozicí založenou na protikladech. Díky své velikosti (rozměry malby 825 x 490 cm) jde o největší obraz sv. Václava, jaký byl kdy vytvořen.
